Naše kubánská otázka v bouřlivém světě
Institut pro křesťansko-demokratickou politiku, Prague Society for International Cooperation, Global Panel Foundation, Wilfried Martens Centre, Václav Havel Programme for Human Rights and Diplomacy at Florida International University a International Platform for Human Rights in Cuba uspořádali dne 21. září 2017 konferenci “Naše kubánská otázka v bouřlivém světě” v pražském Foru Karlín.
Konferenci zahájil ředitel IKDP Jan Šmídek, který přivítal všechny hosty. Následně hovořil vicepremiér české vlády Pavel Bělobrádek, který zdůraznil potřebu v diplomacii neopomíjet otázku lidských práv. Při té příležitosti využil citát Václava Havla „Některé věci neděláme proto, že víme, že to dobře dopadne, ale proto, že je to správné.“ Krátkými úvodními proslovy konferenci uvedli i zástupci dvou spolupracujících organizací – Martin Palouš za Program Václava Havla pro lidská práva a diplomacii na Floridské mezinárodní univerzitě a Mezinárodní platformu pro lidská práva na Kubě a Marc S. Ellenbogen za Prague Society for International Cooperation a Global Panel Foundation
Panel 1: Implementace Dohody o novém politickém dialogu a spolupráci mezi Evropskou unií a Kubou
V dubnu 2014 byla zahájena jednání s cílem uzavřít Dohodu o politickém dialogu a spolupráci mezi EU a Kubou. Jednání byla úspěšně uzavřena dne 11. března 2016. Dohoda byla podepsána dne 12. prosince 2016 a byla předložena Evropskému parlamentu ke schválení. Tato nová smlouva zakládá bilaterální vztahy s Kubou.
V prvním panelu o implementaci Dohody o novém politickém dialogu a spolupráci mezi Evropskou unií a Kubou hovořili Aldo Dell´Ariccia, vedoucí oddělení Evropské Služby pro vnější činnost pro Mexiko, Střední Ameriku a Karibik, europoslanec Pavel Svoboda, bývalý europoslanec Libor Rouček a Pedro J. Fuentes-Cid, místopředseda Mezinárodní platformy pro lidská práva na Kubě a jeden z představitelů kubánského exilu. Panel moderoval Martin Palouš, bývalý velvyslanec ČR v USA a při OSN a ředitel Programu Václava Havla pro lidská práva a diplomacii na Floridské mezinárodní univerzitě a předseda Mezinárodní platformy pro lidská práva na Kubě).
Aldo Dell´Ariccia hovořil především o procesu a technických aspektech, které vedly ke konečnému podpisu Dohody o politickém dialogu a spolupráci mezi EU a Kubou. Kuba byla po dlouhou dobu jedinou zemí latinskoamerického regionu, se kterou Evropská unie neměla po dlouhou dobu uzavřenou žádnou bilaterální smlouvu. Z tohoto důvodu se Kuba pro Unii jevila jako velmi zajímavý partner.
Dohoda zahrnuje tři hlavní kapitoly: o politickém dialogu, o spolupráci a sektorovém politickém dialogu a o obchodu. Klíčovou roli hrají především lidská práva, o jejichž dodržování se EU velmi zasazuje např. formou pořádání každoročních neformálních lidskoprávních dialogů mezi nejvyššími představiteli kubánské vlády a EU. Podle Dell´Ariccii dochází na ostrově v této oblasti k postupnému, byť nepatrnému, zlepšování, což udává pozitivní trend. Zmíněna byla dále důležitost udržování kulturních vztahů s Kubou. „Dohoda není řešením, ale nástrojem k jeho hledání.“
Pavel Svoboda shledává Dohodu o politickém dialogu a spolupráci jako úspěšnou a doufá v její pozitivní vliv na možnou budoucí transformaci režimu. Tento optimistický přístup si udržuje i navzdory tomu, že si je vědom, že pro komunistické představitele je tato forma diplomatického vyjednávání brána spíše jako slabost. Dle jeho slov se ale dosavadním přístupem, kdy byly praktikovány různé sankce, nic nezměnilo. Proto je důležité zkusit alternativu dialogu. „Sankce nic nezměnily, i jako zastánce tvrdé linie se domnívám, že je na čase změnit přístup.“ Pokud i ta selže, vždy se můžeme vrátit k sankcím.
Libor Rouček vzpomenul historické paralely s bývalým socialistickým Československem. Podle něj, když Spolková republika Německo spustila tzv. Ostpolitik vůči východním sousedům, také se ozývaly hlasy, že tímto přístupem se pouze legitimizujeme status quo a že změny se nedočkáme. Ostpolitik a komunikace se zeměmi východního bloku však umožnila vznik Helsinského procesu a následně i Charty 77. Proto Rouček rovněž vnímá dohodu mezi EU a Kubou pozitivně. Důležité je tuto cestu alespoň zkusit, neboť evropský cíl a cíl Kuby je stejný. Zdůrazňuje také, že je v našem vlastním zájmu aktivně se zajímat o dění na ostrově, jinak hrozí, že prostor zaplní Rusko nebo Čína. „Bylo to (dohoda) schváleno nedávno, dejme tomu šanci.“
Pedro J. Fuentes-Cid jako představitel kubánského exilu se oproti jeho předřečníkům vymezoval zcela odlišnými názory. „Castro terorizuje kubánský lid… Minulý rok došlo k 500 případům závažného porušení lidských práv. K žádnému zlepšování podmínek v žádném případě nedochází… A nyní má díky této dohodě Catro v kapse miliony dolarů,“ říká Fuentes-Cid.
„Kdyby se miliony dolarů, které dostává kubánská vláda, daly Kubáncům samotným, Kuba by už byla svobodná.“ Doporučuje, aby Unie byla neústupná, tvrdě trvala na svých podmínkách a v případě, že se nedostaví odezva, aby přestala posílat peníze. Dále by měla být vytvořena platforma, kde by se sdílel záznam o porušování lidských práv od mimovládních zdrojů. V neposlední řadě je podle něj zásadní také větší finanční podpora disidentským organizacím na ostrově i v exilu.
Panel 2: Kuba měnícím se v mezinárodním prostředí
Druhý panel se zabýval mezinárodním postavením Kuby a vlivu jednotlivých aktérů na dění na Kubě. Panelu předseda David Kramer z Programu Václava Havla pro lidská práva a diplomacii na Florida International University, který dřív mj. řídil Freedom House. O tématu diskutovali ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek, náčelník štábu generálního tajemníka Organizace amerických států Gonzalo Koncke, aktivistka a členka platformy Cuba Decide Rosa Maria Paya a bývalý kongresman za stát New York a člen Federální námořní komise USA Daniel B. Maffei.
Politický tlak na dnešní Kubu se snížil, a to vede k otázkám budoucího vývoje tohoto ostrova. Kubánský komunistický režim je ovšem stále tvrdší vůči opozici, i když se skrývá za fasádou liberalizačních kroků. Jak uvádí Rosa María Payá „není možné si myslet, že samotný komunistický režim se schopný se zreformovat do demokratického systému.“ Velkým problémem Kuby je dodržování lidských práv, tak jak to známe z bývalého komunistického Československa. Věznění těch, kdo nesouhlasí s režimem, mučení, upírání práv, to vše se snaží režim ukrýt před zraky mezinárodního společenství, a proto na nás (Západ/EU) Payá apeluje „prosím, buďte odvážní a mluvte veřejně pravdu o tom, co se na Kubě děje, o útlaku kubánského národa.“ Dále dodala „Já chci svobodu pro svou zemi.“
Důležitým momentem je dnešní situace ve Venezuele. Madurův režim by bez podpory kubánského režimu nebyl schopen přežít. Dnešní Kuba se tak stala hlavním destabilizačním prvkem v regionu Latinské Ameriky. Ve vztahu k Venezuele je podle Gonzala Konckeho „Role, kterou Kuba hraje, toxická pro celý region.“ Ten dále dodal, že „dodržování lidských práv na Kubě je zásadní hlavně pro samotné Kubánce, ale i pro záchranu demokracie v celé oblasti.“
Pozice demokratických zemí ke Kubě někdy bývá dosti zkreslená. Pod rouškou pomalého otevírání se světu, kubánský komunismus znovu začíná být tvrdší vůči svým odpůrcům. Šimon Pánek podotýká, že „podle samotných Kubánců je psychologicky horší, když se režim otevírá a znovu zavírá, než když byl uzavřený po dlouhé roky.“ Je potřeba přehodnotit vztah ke Kubě, neboť demokratizace nebyla provedena.
Pozice USA k otázce Kuby se od Obamovy snahy zlepšení vztahů moc nemění ani v dnešní Trumpově administrativě. Důležitou otázkou je „jak se otevřít samotným Kubáncům bez otevření se režimu?“ ptá se Dan Maffei. Odpověď musí naleznout demokratické státy.
Podstatné je ukázat izolované kubánské společnosti dnešní svět, aby občané se mohli sami rozhodnout o budoucnosti své země.
3. panel Kubánská ekonomika v přerodu a ve světě
Poslednímu panelu, věnujícímu se ekonomickým aspektům kubánského problému, předsedal Marc S. Ellenbogen, bývalý místopředseda Demokratické strany USA a předseda Prague Society for International Cooperation a Global Panel Foundation. S ním diskutoval Charles Adams, bývalý velvyslanec USA ve Finsku, ekonom a bývalý guvernér České národní banky Zdeněk Tůma, Toten Comas-Bacardi z Bacardi Family Foundation a Enixe Berrios Sardà z Kubánského centra pro politická a sociální studia v Havaně.
Charles Adams zdůraznil důležitost soukromého sektoru a investic v procesu demokratizace. Soukromí malí a střední podnikatelé se mohou stát významnou ekonomickou silou, kterou v případě, že se budou chtít angažovat i v politice, nebude možné ignorovat. V otázce ekonomických sankcí se kloní k tomu, aby i přes politické kroky zachován přísun prostředků k obyvatelům samotným. Jako příklad uvedl airbnb, které Kubáncům přineslo už asi 40 milionů dolarů.
Ekonom Zdeněk Tůma hovořil o zkušenostech střední Evropy s přechodem z centrálně plánované ekonomiky na tržní. Ač byly jednotlivé případy odlišné, lze najít společné prvky. Vždy je potřeby mít dobře nastavený institucionální rámec, což zahrnuje svobodné instituce, soudnictví a konzistentní makroekonomickou politiku – bez institucí bují korupce, bez stabilní makroekonomické politiku je systém náchylný na tlaky a změny.
Toten Comas-Bacardi se domnívá, že se kubánská ekonomika nenachází v přechodném období. Stále ji ovládá vláda, která tím ovládá i občany, kteří se nemohou angažovat. Pro nastartování kubánské ekonomiky považuje za důležitý nárůst počtu soukromých podnikatelů, kteří však nemají ke svému podnikání podmínky (není přístup ke komoditám, přístup pro zahraniční investory apod.), překážkou je také velká byrokratická zátěž. Úspěšné podniky navíc často stát přebere do svého vlastnictví a majitele zatýká. Vyhlídka není ani na svobodu podnikání, ani na svobodu slova. „Tahle situace je na Kubě už 60 let, Kubánci si nezaslouží čekat dalších 50 let na změnu.“
Sarda hodnotí stav kubánské ekonomiky negativně. Značně podle něj utrpělo rozpadem SSSR, neboť tím skončily dotace, které Kuba dostávala. Poté vyšla najevo zaostalost kubánské ekonomiky. V současné doba ekonomiky negeneruje zdroje, které by šlo zpět investovat; je potřeba dovážet; problematická je také absence soukromého sektoru.
„Budoucnost musí být celostátní projekt.“ Všichni chtějí změnu, na konferenci byli i zástupci opozice, která však není jednotná, nemá společnou vizi. Změny musí vyjít ze síly kubánské revoluce jak na Kubě, tak v zahraničí.
Podle Ch. Adamse je na Kubáncích vidět, že chtějí změnu a dochází jim trpělivost. Na počátku změny musí dle jeho názoru být volný obchod a investice. Embarga a bojkoty jsou podle něj proto kontraproduktivní, neboť se tím volný obchod na Kubě nepodpoří. Liberalizace obchodu by podle něj přinesla i změny ve společnosti, což už známe z historie. To by šlo podpořit bilaterálními smlouvami, pro které je však potřeba vyjednávání v atmosféře důvěry. Co se týče nové Trumpovy administrativy, nebude podle Ch. Adamse brát Kubu jako svou prioritu. To je podle něj dobře, neboť v opačném případě by to vedlo k omezení prostředků plynoucích na Kubu.
Na závěr vystoupil se svým shrnutím předseda Výboru pro evropské záležitosti PS PČR a místopředseda KDU-ČSL Ondřej Benešík. ČR má podle něj Kubě co nabídnout, ať už se jedná o hodnoty, historickou zkušenosti či fungující demokracii. Souhlasil s tím, co zaznělo z úst některých řečníků, že se kubánský režim otvírá pouze na oko, ve skutečnosti svůj přístup přitvrzuje.
Ze své zkušenosti ví, že je rozdíl mezi Kubánci, kteří Kubu opustili, ti tvrdě odmítají smířlivý postoj EU. Na druhé straně stojí Kubánci z šedé zóny přímo na ostrově, kteří věří, že ekonomická spolupráce může vést k postupné demokratizaci.
Na závěr konference byly představeny první záběry z projektu organizace Post Bellum – Paměť kubánského národa, ve kterém bylo natočeno 21 svědectví Kubánců. MZV se nerozhodlo zcela opustit tradici V. Havla a zaměřit se jen na ekonomiku a podporuje projekt Post Bellum. Projekt představili Martin Palouš a Marie Janoušková.