Pronásledování pro víru ve světě. Fakta a svědectví.

Letošní 25. listopad se nesl v duchu Červené středy. Tuto mezinárodní iniciativu na připomínku lidí po celém světě pronásledovaných pro víru si v České republice připomínáme již potřetí, a to poslední středu měsíce listopadu. V týž den si Červenou středu připomínají i v dalších státech světa, např. ve Velké Británii, na Slovensku, v Rakousku, Maďarsku, Německu, Nizozemsku, Austrálii i na Filipínách. V Kanadě oproti tomu probíhá Červená středa o týden dříve, v jiných zemích tomuto svátku věnují dní více – od 2 dnů ve Švýcarsku, přes 3 dny ve Velké Británii, 4 dny v Rakousku, 5 dní v Irsku, dokonce až po 10 dní v Brazílii.

Svoboda vyznání je jednou ze základních lidských práv a svobod ukotvených ve Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté Valným shromážděním OSN v roce 1948. I přes to v současné době více než 60 % lidí žije v zemích, v nichž toto základní lidské právo není dodržováno. Dle informací Aid to the Church in Need, papežské neziskové organizace, která stojí za vznikem iniciativy Red Wednesday (Červená středa, zkr. RW), je každoročně zavražděno kolem 100 milionů osob „jen“ kvůli své víře.

Lidé si perzekuované připomínají červenou barvou, která symbolizuje prolitou krev takových obětí. Zapalují červené svíčky, nasvěcují načerveno budovy. Po celé České republice bylo letos načerveno nasvíceno téměř 100 budov, a to nejen kostely, ale v Praze mj. i Petřínská rozhledna, Rudolfinum, Černínský palác či letos poprvé i Poslanecká sněmovna. Patronem RW v ČR je, a tedy za tímto vším stojí Česká biskupská konference (ČBK) ve spolupráci s Ekumenickou radou církví v ČR (ERC) a Federací židovských obcí v ČR (FŽO). RW původně připomínala „jen“ celosvětově pronásledované křesťany, ale minimálně v české kotlině spojením i s Federací židovských obcí tato iniciativa nabyla širšího významu.

U příležitosti Červené středy se letos i přes nepřízeň pandemické situace COVID-19 uskutečnil další ročník konference „Pronásledování pro víru ve světě. Fakta a svědectví.“, kterou společně s výše zmíněnými patrony RW v ČR organizoval Institut pro křesťansko-demokratickou politiku (IKDP). Konference se uskutečnila z epidemiologických důvodů bez diváků v sále, ale byla živě přenášena z Karolina Univerzity Karlovy, jejíž rektor Tomáš Zima nad konferencí převzal záštitu a v úvodu konference pozdravil diváky jak u počítačových monitorů či chytrých telefonů (stream na Facebooku IKDP i Facebooku Církev.cz), tak i u televizních obrazovek (přenos televizí Noe na svém kanálu „Noe+“ hybridního vysílání, tj. k vidění za pomoci tzv. červeného tlačítka).

V prvním panelu kromě dalších zdravic zástupců ČBK, ERC a FŽO vystoupil bývalý europoslanec a předseda správní rady IKDP pan Pavel Svoboda, ministr zahraničních věcí ČR pan Tomáš Petříček a online se připojil se svým příspěvkem i pan Ján Figeľ, kromě jiného bývalý zvláštní zmocněnec EU pro podporu svobody vyznání mimo země EU a bývalý komisař pro výchovu a vzdělávání Evropské komise. V druhém panelu již byli všichni řečníci kromě moderátora připojeni online, a to mj. proto, že se jedná o zahraniční osobnosti: rabín a ředitel European Jewish Community Centre pan Avi Tawil, hlavní analytik východní Asie v Christian Solidarity Worldwide pan Benedict Rogers a úřednice Advokacie EU a OSN v Aid to the Church in Need paní Marcela Szymanski. Nejpoutavější byl třetí panel s autentickými svědectvími těch, kteří útlak pro víru každodenně zažívají nebo byli jeho svědky a dodnes se starají o jeho oběti: arcibiskup z iráckého Mosulu hovořící o útoku na křesťanské město Karakoš teroristy-stoupenci Daesh; zástupce jezídů – etnicko-náboženské komunity na pokraji své existence; právník z Pákistánu hájící případy unášených žen násilně nucených ke konverzi k islámu; a kněz a ředitel oddělení psychosociální podpory a péče o trauma vnitřně vysídlených osob žijících v táborech nigerijské katolické diecéze Maiduguri, která je rozlohou větší než ČR a SR dohromady.

Na konferenci opakovaně zaznělo, že svoboda vyznání je pomyslným lakmusovým papírkem dalších lidských svobod. Jak řekl Pavel Svoboda, většinová evropská společnost zastává mylný názor, že když je nevěřící, nemusí ji zajímat svoboda vyznání, ale opak je pravdou – i oni díky svobodě vyznání mají svobodnou možnost nebýt žádného vyznání. A jak řekl Petr Jan Vinš, proto, že my můžeme svobodně vyznávat svou víru, se právě musíme zasazovat o to, aby tomu tak bylo i ve světě – Ján Figeľ připomněl, že je vhodné konat preventivně, včas, a ne jen reflektivně. Tomáš Petříček připomněl, že náboženská svoboda je zárukou respektu, rozmanitosti a cestou k toleranci; naopak absence této svobody vede k porušování ostatních lidských práv, ale navíc je i indikátorem možné nestability, násilí a konfliktů, které mohou v důsledku vést k těžkým zločinům proti lidskosti nebo až ke genocidám. Ján Figeľ se podělil o své bohaté zkušenosti, upozornil, že lidské právo je základem lidské důstojnosti a víra a přesvědčení jednotlivce je částí jeho identity. Kde je náboženská svoboda, tam je i silnější hospodářský růst, bezpečnost pro všechny a tím pádem i mír pro všechny. Zmínil také, že vedle CSR (korporátní společenské zodpovědnosti) by bylo vhodné mít také náboženskou sociální zodpovědnost.

Ben Rogers poukázal na to, že nejen křesťané jsou pronásledováni. Křesťané jsou co do počtu a geografického rozsahu nejpronásledovanější skupinou, ale v Myanmaru probíhá genocida muslimského obyvatelstva a v Číně genocida ujgurů (muslimů). Marcela Szymanski mj. připomněla citát arcibiskupa z Erbílu („Když je jedno náboženství, je to diktatura. Když jsou dvě náboženství, jdou si vzájemně po krku. Když jsou tři a více náboženství, každé si jde svou cestou.“) a fakt, že svoboda vyznání má tři dimenze: být nějakého vyznání (1), moci své vyznání změnit (2) a moci své náboženské přesvědčení projevovat – sám, hromadně, soukromě či veřejně (3). Ona třetí dimenze je právě nejčastěji potlačována.

V projevu arcibiskupa Moucheho, jehož předtočený příspěvek byl prvním ve třetím panelu, zněla naděje, že bude zase lépe. V Karakoši se život již vrátil do „normálu“. V říjnu 2016 byly osvobozeny pláně Ninive a město Mosul, a přesto, že několik dní před tím ještě stoupenci Daesh vypálili město Karakoš, už v únoru 2017 se první čtyři rodiny odvážily do Karakoše vrátit a začít zde život nanovo. V červnu 2017 tam žilo již na 600 rodin, nyní 25–26 tisíc osob, což čítá asi 60 % populace před útoky. Finanční pomoci na opravu domů, dílen řemeslníků, farem a zahradnictví, stejně tak jako kostelů se jim dostalo z různých částí světa, od charit, některých vlád, dokonce i od jedinců jako jednoho sunnitského muslima. (Město Karakoš a jeho obnovu doprovází takřka legenda o tom, že když muslimové viděli, že se zde opravuje křesťanský kostel, nabyli jistoty o bezpečí a také se tam navrátili.) Nehledě na to, pan arcibiskup si posteskl, že aktuální pandemická situace kolem COVID-19 i tamější život negativně ovlivnila.

Následující vstup, svědectví Falaha Hassana, zástupce jezídů a organizace Nadia’s Initiative, již tak optimistický nebyl. Etnicko-náboženská komunita, v níž se mísí mnohá náboženství, ve světě stěží nachází zastání, i přesto mnozí raději prchají a umírají na moři mezi Tureckem a Řeckem, než aby zůstali ve své domovině. Od Karakoše necelých 160 km vzdálené město Sinjar, odkud Falah pochází, doposud nebylo obnoveno, budovy nebyly rekonstruovány. Jezídi naprosto nedůvěřují irácké vládě, která je nepustí k moci, a jakákoli strana je u moci, vždy jezídy pouze využívá a utlačuje. Jezídi za svou historii prošli 72 genocidami, poslední proběhla v roce 2014, po níž 100–200 tisíc jezídů emigrovalo z Iráku – cca 1000 jich přijalo Německo, 100 rodin Francie, další Kanada a Austrálie. Potřebovali by vlastní vedení a obranu. Roku 2006 začali jezídy vyvražďovat v Mosulu a okolí na základě původu napsaného v identifikačním průkazu, na konci srpna 2014 zaútočil ISIS/Daesh na Sinjar, kde je pod příslibem ochrany drželi Kurdové, kteří však po vpádu ISIS jezídy vůbec nebránili, nepomohli jim. Všichni jezídi dostali dvě možnosti: smrt, anebo konverzi k islámu. Tisíce lidí se staly rukojmími, padly do otroctví, některým jako Nadie Murad, nositelce Nobelovy ceny za mír, nebo Falahu Hassanovi se podařilo uprchnout do Kurdistánu, kde přebývali v táborech. Pachatelé zločinů na jezídech se vykupují z vězení a svědci jejich činů jsou v neustálém ohrožení.

Ani příspěvky Akmala Bhattiho, právníka z Pákistánu, či otce Fidelise z Nigérie nepřinesly dobré zprávy. V Pákistánu je v platnosti zákon o rouhání, a mnozí kolegové Akmala Bhattiho byli zavražděni fanatiky jen za to, že diskutovali možnost zrušení tohoto zákona. Pákistán byl roku 1947 založen na principech rovnosti, bratrství a svobody, ale současný stav se tomu ani trochu nepodobá: z 96 % jsou jeho obyvatelé muslimové a zbylá 4 % jsou utlačována, taktéž práva žen jsou potlačována. Křesťanské dívky jsou unášeny, znásilňovány, a nuceny ke konverzi k islámu. Lidé (křesťané) jsou lynčováni např. za to, že se umyli u studny, kterou využívají muslimové, kteří tak považují studnu za ušpiněnou. Křesťané jsou také vražděni jen za to, že se přestěhují do sousedství obývaného z většiny muslimy, kteří své sousedství však považují za čistě muslimské a mají za to, že tam křesťané nemají co dělat. V Nigérii se situace zhoršuje permanentně, a nyní v době pandemie o to více, protože lidé jsou ve svých domovech, ale teroristi a útočníci ani možného lock-downu nedbají, a naopak nacházejí snadné oběti svých útoků a spalují celé vesnice. Miliony lidí jsou vnitřně vysidlovány a žijí v táborech. K ženám je přistupováno jako k méněcenným. Menšiny jsou permanentně pod útokem Boko Haram a pastevců kmene Fulani. Persekuce křesťanů v Nigérii má nejrůznější podoby – útočí, ničí a spalují jim místa k mytí, zdravotnická zařízení, školy, odepírají jim práci, čímž jim znemožňují výdělek, navíc křesťané jsou převážně farmáři, a tak např. (polo)kočovní pastevci kmene Fulani často na farmářské pozemky křesťanů záměrně vypustí svá stáda dobytku, čímž je i připraví o jídlo. Křesťané jsou zastavováni i v automobilech, vytahováni z nich a zabíjeni, zatímco muslimští řidiči mohou v jízdě pokračovat… Nigerijská vláda o tomto dění ví, ale nic v jejich prospěch a na jejich pomoc nepodniká, a tak je třeba i o tomto šířit povědomí, aby už nemuseli žít v permanentním strachu.

Jak Pavel Svoboda ve své závěrečné řeči zmínil, toto byl již čtvrtý ročník konference na téma pronásledování pro víru a pokaždé doufáme v lepší zprávy, které však stále nepřichází. A jak v úplném závěru řekl moderátor pan Daniel Raus, věříme, že Červená středa jednoho dne již nebude třeba, nicméně do té doby ji budeme organizovat, a to každoročně.

Na konferenci navázala židovsko-křesťanská modlitba přenášená z Velké auly Karolina a průvod kolem červeně nasvícených budov, organizovaný na mnohých místech v ČR – v Praze s trasou od Karolina kolem kostela sv. Havla, sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí ke Staronové synagoze. Více informací k Červené středě naleznete na www.cervenastreda.cz. Neváhejte se k této iniciativě příští rok přidat i Vy, tentokrát 24. listopadu 2021. Na záznam konference se dnes i kdykoli v budoucnu můžete podívat níže.

I. panel: Fakta aneb Situace věřících ve světě pohledem Čechů:

II. panel: Fakta aneb Situace věřících ve světě pohledem zahraničních osobností: 

III. panel: Svědectví:

Jaká je historie a současná situace křesťanů v Iráku, kteří byli silně zasaženi řáděním teroristické organizace Islámský stát? Jaká je jejich ekonomická situace a jakým problémům musí čelit v současnosti? Odpovědi najdete v brožuře, kterou vydala organizace Aid to the Church in Need a můžete si ji přečíst zde.