Debaty
30/10/2017

Rozpor, ze kterého se Karl Marx musí obracet v hrobě

Dvacátá prvá beseda cyklu Besed v Besedě. O výsledcích českých voleb diskutují hosté: Petr Honzejk, Denisa Hejlová a Aleš Kudrnáč. Moderátorkou, jak je již zvykem, je Veronika Sedláčková. Beseda doprovází hudbou duo Adams Emily ve složení Emilie Bauerová a Martin Adamovský.

Na otázku moderátorky, co volby vzaly, odpovídá komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk: „Naději a konec pravolevého dělení.“ Navíc i možnost predikovat, jak to dopadne, neboť se 42 % lidí rozhodlo na poslední chvíli. S tím souhlasí politolog ze Sociologického ústavu AV ČR Aleš Kudrnáč, průzkumy se podle něj špatně interpretují, jelikož reflektují aktuální náladu společnosti, nikoliv náladu za týden.
Zároveň dodává, že se ANO povedlo získat voliče napříč různými skupinami kvůli tomu, že není nijak ideologicky vyhraněné, což dobře ví a vyhýbá se tomu. Zároveň se mu povedla „brilantní věc“ přivlastnit si veškeré zásluhy vlády a ve stejnou chvíli si udržet image anti-establishmentu.

„Máme tu naprosto zjevný rozpor, ze kterého se Karl Marx musí obracet v hrobě,“ komentuje Petr Honzejk výsledek Andreje Babiše ve volbách. Dokázal podle něj přilákat voliče ČSSD a KSČM.
Tady máme multimilionáře, tvrdého byznysmena, o kterém je obecně známo, že ve svých firmách neplatí lidi, kdo ví jak, platí je spíše podprůměrně. Lidé, kteří jsou v podobném sociálním postavení jako zaměstnanci Andreje Babiše, najednou přišli a řekli „Andrej Babiš, to je náš zachránce, nikoliv politická strana, která hájí jejich zájmy objektivně tedy ČSSD, nebo pro ty konzervativnější KSČM, ale Andrej Babiš.“

Čím to, že je podpora Andreje Babiše tak silná, ač je trestně stíhán? Podle Denisy Hejlové to souvisí s atmosférou ve společnosti, kde dlouhodobě klesá důvěra v politiky, média apod. a lidé nevědí, komu věřit. Politici jsou v žebříčcích důvěryhodnosti na nejnižší pozici, zatímco v solidním středu se drží třeba byznysmeni. V tom se Andreji Babišovi podařil takový malý paradox, že i přes čtyři roky ve vládě neustále opakuje, že není politik.
Na otázku, jestli po uplynulých volbách hrozí, že v ČR dojde k omezení demokracie, konkrétně zastupitelského způsobu demokracie odpovídá Petr Honzejk, že ne, jestli má odpovědět krátce, nicméně se nesmí opomíjet, že „aby demokracie byla demokracií, je potřeba přívlastku „liberální“, protože pokud demokracii regulujeme na pouhý volební akt, tak vlastně můžeme dospět k tomu, že se stane jenom mechanismem potvrzování statutu quo moci.“ To dle něj můžeme pozorovat kupříkladu v Rusku či dalších zemích, kde mají nakročeno k modelům řízené či iliberální demokracie (kupříkladu Maďarsko), kde je „potlačen liberální pól“, tzn. nezávislé soudnictví, ale také nezávislá média. Tento systém u nás být ohrožen může, „jelikož už v tomto volebním období jsme slyšeli útoky na nezávislost policie či média veřejné služby.“

A co říkají hosté na snahu o prosazení prvků přímé demokracie v programech stran?

Aleš Kudrnáč nebezpečí vidí hlavně v nastavení, které Tomio Okamura prosazuje, tedy „aby bylo co nejjednodušší jakoukoliv otázku otevřít a odhlasovat i velmi malým množstvím lidí. Je to velmi nebezpečné, protože občané úplně nemají čas do velké míry tak, jako třeba my, co se tím živíme, zjišťovat, kde je ta pravda…často ani nesledují, ze kterého zdroje (média – pozn. red.) čerpají, takže rozhodnutí, která dělají, nemusí být úplně dobře informovaná.“
Zároveň ten zájem o referenda bude velmi nízký. Už teď referenda na lokální úrovni, kde je potřeba účast minimálně 35 % voličů, jsou spojována s volbami. A i tak mají problém, aby hlasovalo dost lidí. Vždycky se bude účastnit jen zainteresovaná menšina a ta většina se bude divit až po tom referendu.
Petr Honzejk k tomu dodává, že ptát se lidí na některé otázky může být ošidné, a uvádí příklad, který použil Fareed Zakaria: Kdyby otázka zněla, zda chceme nižší daně, většina se na tom shodne, zároveň lze předpokládat, že většina se také shodne na tom, že chce co nejvíc sociálních služeb, což ale nejde dohromady.

Denisa Hejlová podotýká, že v oblasti marketingu a public relations, ve kterém se pohybuje, se nesměřuje vždy k tomu, aby se lidem nabídl to, co je pro ně nejlepší. „Podívejte se na to z pohledu politika, jakmile se vám podaří prosadit jednoduchou otázku, například referendum o EU, kde máte konkrétní cíl, kterého chcete dosáhnout, velmi jednoduše se vám na to bude dělat kampaň, a je velká pravděpodobnost, že dosáhnete toho výsledku, jaký chcete, pokud bude souznít s náladou té společnosti.“ A to i v případě, kdy to lidé nebudou říkat otevřeně. To se podařilo vycítit Tomio Okamurovi, který využil iracionální strach části společnosti a nabídl jí pocit bezpečí.

V závěrečné části několik otázek z publika, po kterých se za zvuku jazzu diskuze hostů a diváků pokračovala na neformální úrovni. Děkujeme všem divákům za jejich aktivní účast a těšíme se opět za 14 dní, kdy budeme hovořit o euru.

[vc_video link=“https://www.youtube.com/watch?v=LZxBsJ4M-cg&t=47s“]
Zvukový záznam besedy ve formátu mp3 je k dispozici zde.